27.-28.9.2003, Eliška, Zápis z výpravy na Šumavu

Patrně na poslední výpravu Tisícovkářů v letní sezóně se vypravili Eliška, Mike, Tomáš a Kolben, kterého jsme přijali za nového člena v souladu se všemi pravidly. Teda ta láhev se nevypila a ani nevím, u koho skončila.

Někde kolem Českých Budějovic jsme trošku zjistili chybu v plánování, že na Kvildu, Modravu apod. se jezdí přes Strakonice. Takže díky zastávce na večeři na Sibiři a volbě tohoto směru jsme museli zaměnit cíl naší cesty. To jsem si mohla ušetřit přemlouvání, abychom šli na jiné tisícovky, než které vyžadují celodenní pobyt v první zóně národního parku. Nápad s Boleticemi, které jsme míjeli, byl naštěstí pro mě též umlčen. A tak jsme skončili kus od Lipna – v Nové Peci. V sobotu ráno jsme se probudili opravdu na nádherném místě, téměř na břehu Lipna, kde byly vytažené housbóty. Místo bylo krásně rovné a spalo se dobře. Pozorovali jsme sluníčko, jak vychází a těšili se na pěkný den.

Problém. Konec sezóny, nikde nemaj mapu zdejší oblasti. Už jsme zkusili všechny penziony, obchod, poštu, kemp, každou hospodu. Většinou nás přivítala cedule: „V případě ubytování volejte na číslo…“ Shánění mapy jsme vzdali, opsali itinerář z vyvěšené mapy v obci, snad nebude tak stará. První překvapení u rozcestníku – ujdeme 11 km jenom než se dostaneme na vrcholovou červenou, a to budeme mít za sebou teprve první tisícovku. Dupeme dost rychle, ze šumavských asfaltek nás bolí nohy, ale hřebenová cesta podél hranice byla dost dobrou odměnou. Tam už tisícovky pěkně odsejpaly. Ani nevím, co víc k takovému výletu psát, urazili jsme asi 32 km. A protože od sedmi hodin už je nejen tma, ale taky pořádná zima, míříme do hospody (U Lišáka) přímo v Nové Peci, s tím, že budeme spát v zavřeném kempu nedaleko. Pivo po takové túře totiž zachutnalo  a nechtěli jsme nic riskovat nočním přejezdem. Vrchní byl skutečně pěknej Lišák a všechny historky jsme mu samozřejmě věřili. Jak v jednu vylejzají čerti z krbu, že americké brambory jsou skutečně import z Luisiany, chalupa je tři sta let stará a chdívali tam spát lišky …

Jaké překvapení, když nás ráno paní z kempu zkasírovala. Mapu samozřejmě také neměla. Vítal nás nádherný den a my se přesunuli do Jelení. Už to vypadalo, že vyrazíme brzy na túru, ale objevili jsme čerstvé koláčky a znovu jsme přehodnotili cíl dnešní cesty. Vychutnávali jsme si barvy podzimního dne a vyhřívali se na sluníčku. Plánovaný okruh přes Plechý by podle zdejších ukazatelů měřil 35 km, a to jsme si nechtěli troufnout. Zapsali jsme itinerář, body naťukali do GPS a vyrazili k pomníku posledního zastřeleného medvěda (resp. medvědice – již v roce 1856). Odtud jsme stoupali prudce vzhůru a bez cest (off road) jsme se pak pohybovali celé odpoledne. Prodírali jsme se téměř neproniknutelnými větvemi smrčků a hledali vrcholové geodetické body a odškrtávali tak další tisícovky. Poslední pro dnešní den – Perník – měla být na turistické značce, přesto jsme ji označili za orientačně nejnáročnější. Křižovali jsme lesem a hledali tu správnou cestu, moje obkreslená mapička nás ještě víc mátla oproti údajům GPS. Když jsme se konečně spolehli jen a pouze na navigaci GPS, narazili jsme na žlutou značku. Nebyli jsme si však jisti směrem, kam se po ní vydat. Míjeli jsme několik zajímavých skalních útvarů, cesta se kroutila a všichni už jsme byli dokonale orientačně zmateni. Značku zřejmě přeznačili a už vůbec nevedla na kýžený vrchol. My ho však našli a mohli si gratulovat. Na cestu zpět k autu jsme se už na žlutou raději nespoléhali  řídili se vlastním instinktem a šipkou na GPS přístroji.