Takhle viděla Helena výpravu do Novohradských hor:

Protože sliby se mají plnit a já jsem v neuvážené chvilce Mikeovi slíbila zdokumentování zdolávání tisícovek v Novohradských horách, tak slib plním a začínám popisovat slasti i strasti našeho víkendového putování.

Vyjeli jsme v pátek po práci (osoby ekonomicky neaktivní po prolenošeném dni) v neočekávané sestavě 8 osob a relativně načas. Suky totiž vezl kolegyni Valérii do Českých Budějovic. Tuto informaci však ani po přestávce na večeři v oblíbeném motorestu v Miličíně někteří z nás nezaregistrovali a považovali Valérii za novou členku klubu tisícovkářů…

Vozidlo A, jež obsahovalo vytrvalejší část skupiny, se zdrželo v Budějovicích při tankování na Shellce (Mike s Eliškou budou mít nerezové hrnečky J), ale svou ztrátu rychle zlikvidovalo a dostihlo vozidlo B dlouho před cílem, Pohořím na Šumavě.

Vesnice působila velmi tristním dojmem. Při projíždění kolem ruin domů a trosek kostela asi nikomu z nás nebylo úplně nejlépe. Alespoň já jsem si vybavovala různé scény z sci-fi knížek typu „Den trifidů“, kdy hlavní hrdina zajíždí několik let po globální světové katastrofě doplňovat do mrtvého města nezbytné zásoby benzínu, oblečení a knih. Naštěstí je v obci jeden nový dům a majitel nás ihned po našem příjezdu přišel zkontrolovat a nenápadně nás lanařil, abychom se utábořili na jeho louce, zcela jistě s představou osobního profitu. To nás navrátilo do reality, pozvání k táboření jsme s citem odmítli a začali stavět stany na posekaném prostranství u aut.

Poté, co všichni kromě Sukyho postavili během několika málo okamžiků svá plátěná přístřeší, jsem odevzdala svou vstupenku do klubu tisícovkářů, otestovali jsme ji, u členů byla přijata s pochvalou a naprostým souhlasem s mým členstvím (námitky nad tímto popisem situace se nepřipouštějí, novináři vždy lehce zkreslují skutečnost J), šest účastníků (Lucka, Jakub, Mike, Eliška, Tomáš a já) jsme zaregistrovali, že jeden z účastníků se nebaví. Suky stavěl stan. Stan atypický, tvarem, způsobem stavby, počtem nezbytných kolíků na upevnění, způsobem ohnutí nosných tyčí, no prostě vším, co jen ke stanu může patřit. Člověk, který navrhoval tento stan, byl určitě šprýmař, při návrhu byl možná opilý a nikdy neslyšel slovo standardizace, natož aby rozuměl jeho významu. A tak navrhl větší rakev s komplikovanou stavbou a jménem Kobra II. Věřím však, že to byl odborník a jeho výsledný výtvor je opravdu vhodný pro extrémní podmínky, my jsme to však naštěstí neměli šanci ověřit. Jedinou skutečnost, kterou jsme ověřili při pozorování Sukyho (chvílemi nahlížejícího do návodu, chvílemi se vyjadřujícího způsobem na stránkách Kumahy naprosto nereprodukovatelným a chvílemi se rozhodujícího, že svůj nový cajk zabalí a bude spát v autě) je známa fakírům již několik tisíc let – postavit Kobru a udržet ji ve vzpřímeném stavu déle než 20 vteřin není jednoduché...

Když nás asi po hodině přestalo bavit pozorovat Sukyho, který se tvářil, že naše dobře míněné rady, kde by měl svou rakvičku více vypnout, ho začínají unavovat, odebralo se nás šest do svých pelíšků. Tomáš vyprávěl mě i ostatním ve vedlejších stanech zážitky z putování po Julských Alpách, chvílemi dost hororové. Do konce vyprávění jsem vydržela jen já a Suky, stále ještě stavící stan (ve finále do cca 2 hodin ráno) a obsah hororu naprosto nevnímal. Ostatní účastníci akce „Julky“ však potvrdili, že alespoň ta část, kterou ještě v bdělém stavu vyslechli, byla pravdivá, takže předpokládám, že Tomáš referoval relativně objektivně J.

No, abych to zkrátila. V sobotu ráno jsme jako správní autoturisté všechno zabalili do svých čtyřkolých miláčků, do dvou GPS, které jsme měli s sebou, nahráli souřadnice našich čtyř cílů (Kamenec, vedlejší vrchol Kamenec, Jánský vrch a Myslivna) a s úsměvem na tváři vyrazili na trať. Cesta byla velmi pohodová, první vrchol jsme zvládli bez problémů, část z nás vystoupila i na od pohledu nepřístupný (ale jen od pohledu !) vrchol na skále. Pokračovali jsme na vedlejší vrchol po státní hranici a cestou došli k nepříjemnému zjištění, že ostnaté dráty existují ještě dnes..

Ale to jen na okraj. Vedlejší vrchol jsme dobyli příjemnou procházkou a jedině odporné mušky a komáři, jež v místních lesích mají zřejmě nedostatek lidské krve k pití a proto usoudili, že musí využít příležitost, nám velmi znepříjemnili radostné chvíle na vrcholu. Proto jsme raději putovali dále a prošli hodně hezkých míst, zastavili se u Antonínova pramene, nakoukli do upravené a žijící rakouské krajiny (jaký to paradox oproti opuštěné straně české) a došli k rybníčku, kde mužská část výpravy za deště rozdělala a udržovala oheň, abychom získali dostatek uhlíků a využili tak rošt a jeho nosiče (Suky) a ugrilovali zbylé klobásky ze svatby Lucky a Jakuba a ty, co nakoupil Tomáš (nezapomeňme mu přispět -:) ). Obloha se naštěstí brzy protrhala a my jsme radostně pokračovali k dalším vrcholům. S Jánským vrchem (tedy spíš s jeho lokalizací) jsme měli trochu problémy, malinko jsme kufrovali, prodírali se smrčinou, ale nakonec se díky našim skvělým GPS vše v dobré obrátilo a i tento vrchol byl dosažen. Čtvrtý vrchol Myslivna byl již pro nás hračkou a cesta k autům příjemnou procházkou. Jakuba jsem povzbuzovala odpočítáváním posledních metrů z naší 27 kilometrů dlouhé trasy, ale nakonec jsme všichni do cíle došli, sundali boty (mužská část výpravy i trička) a zahájili diskusi o bivaku a doplnění alkoholu na večer. Nakonec jsme zakoupili všechna plechovková piva, které nám byli jediní obyvatelé obce byli schopni a ochotni poskytnout (19 ks, platil Suky, nezapomeňme mu přispět), doplnili zásoby pitné vody a vyrazili do vnitrozemí.

Po několika marných pokusech odbočit na vedlejší silnici (všude zákaz vjezdu, kempování, rozdělávání ohně atd) jsme našli skvělé místo u obce Dobrá Voda. Příjemný plácek, ohniště, les za kostrčí, no co si člověk může více přát, že? Postavili jsme stany (už to nebylo tak zábavné, Suky získal grif a šlo mu to docela od ruky), uvařili večeři (Tomáš umazal Lucce a Jakubovi fazolemi nový vařič, za což dostal od Jakuba vynadáno), nanosili dříví a zálesák Jakub, kterému byla zřejmě největší zima, rozdělal oheň. Večer u táboráku probíhal v pohodě, jen nás vyrušilo auto, které přijelo do naší blízkosti. V první chvíli jsme se domnívali, že jde o kontrolující příslušníky Policie ČR, ale po zaposlouchání se do zvuků, vycházejících z auta, jsme se uklidnili, neboť nepochybně šlo o zbloudilý milenecký pár, který byl patrně zaskočen naší přítomností na místě dle jejich názoru naprosto opuštěném. Ač se vyskytly návrhy, nezaškodili jsme a ponechali milence jejich osudu.

            V neděli jsme vyrazili na poslední tisícovku. Tým B – Lúzři, kteří spěchali do Prahy, vyrazili na trať jako první. U rozcestí Lukov jsme se rozdělili, Lúzři to brali mastňácky po značce a už jsme je neviděli. Snad přežili a ozvou se…

Tým A – Vytrvalci, si to natáhli přes prales Hojná voda. Cesta byla pohodlná, moc hezká, prales jsme si užili. Přestože jsme šli k vrcholu, pralesní cesta vytrvale klesala. Pokračovali jsme však nezdolně dále a podle mapy a GPS vybrali spojnici mezi námi a značkou, vedoucí k vrcholu. Vybraná trasa byla sice nejkratší, nikoliv však nejpohodlnější. Tedy, abych byla přesnější – nebyla pohodlná vůbec. Vedla nahoru. Přesně nahoru. Šplhali jsme, šplhali (no ostatní poskakovali po kamenech jak kamzíci, já jsem se plazila a funěla). Došplhali jsme na značku a v klidu a téměř po rovině pokračovali na vrchol. Ten byl zdolán bez problémů. Na vrcholovou skalku ostatní tři členové Vytrvalců vyšplhali po téměř nepřístupné a kolmé straně, já za nimi pohodlně vystoupila z druhé strany…

Protože v nejbližším okolí 30 km nezbyly žádné nedobyté tisícovky, dokončili jsme přibližně 12-ti kilometrový okruh, vrátili jsme se k autu a vyrazili směr Třeboň. Cestou jsem si užili vlastivědný výlet v Nových Hradech, pokochali se nově opraveným hradem a se scvrklými žaludky dorazili do vyhlášené restaurace Šupina v Třeboni. Po dlouhém dohadování o nejvhodnější volbě potravy jsme se během 20 vteřin před objednávkou sjednotili na velké rybí míse – kapřík, sumec, štika, candát a úhoř pro čtyři osoby. Užili jsme si to úžasně (Předsedo, lituj!). Tento pozdní oběd a následná procházka po Třeboni se zmrzlinou byly takovou pěknou tečnou za tím naším víkendovým příběhem….

 Doufám, že jsem svůj slib splnila dostatečně a klub tisícovkářů bude natolik soudný, že psaní zpráv o dobývání vrcholů mi již vícekrát nesvěří, neboť je právě půl druhé ráno a dovedu si představit příjemnější způsob trávení noci (třeba spánkem -J). Upozorňuji důsledně, že Mikeovy nedemokratické pokusy učinit mě oficiálním kronikářem a zapisovatelem klubu neakceptuji