Zápis z Šumavy (27.7.2003, Eliška)

Takže jsme se tentokrát vypravili na Šumavu, směr Modrava. Po několika průzkumných zajížďkách na lesní cestu jsme se konečně za tmy utábořili, a to rovnou na cyklostezce. Cykloturisté si však laskavě ráno vybrali jinou cestu a nám se vyhýbali, zatímco jsme dlouze snídali, vypravovali se a plánovali cestu.

U auta jsme ještě trochu zaváhali, co si vzít na sebe, ten dlouhej rukáv jsme si mohli s Helenou odpustit. Jako první jsme zdolali Adamovu horu, kde nás čekalo obrovské množství obrovských borůvek. Krosem jsme sešli k Roklanskému potoku a pak se tak nějak pohybovali na hranicích klidového území. Kupodivu jsme potkali jednu skupinku, která bystře zaznamenala naši GPSku. Přebrodili jsme potok a pak putovali tak nádhernou krajinkou, že se to nedá vypravovat. Horská louka s modrými zvoncovitými květy, voňavou klečí a všude na pozadí zdravé lesy a temně zelené hory. Už jsme zašli do lesa a odpočítáváme pohraniční patníky, abychom správně určili vrchol Nad Latschensee. K Medvědí hoře už to dneska nestihneme, ještě jsme pořádně nejedli a těšíme se na grilovačku. Zpáteční cesta vede po lehce zvlněné asfaltce, podvečerní sluníčko už tolik nepálí a hlavně dává všemu okolo tu nádhernou zlatou barvu. Pěkně uťapkaný se vracíme k autu. V Modravě jsme se ještě občerstvili a vydali se hledat místo na spaní.

Při pohledu na obsazený kemp Antýgl již každého z nás přešli choutky přespat v kempu. Hlavu na hlavě, auto vedle auta, stan na stanu a několik hlasitých ohnišť jsme vyměnili za nám přirozenější divočinu, i když tentokrát to bylo nějaké štěrkoviště a zase tak divoké to tam nebylo. S Mikem jsme si zabrali přijatelné místo pro náš stan a žádné jiné tak pěkné tam už pro Helenu a Tomáše nezbylo. Ráno jsme se zase probudili spíš později a zdlouhavě snídali.

Vyběhli jsme si na Modravskou horu a mířili k hranicím, kde nás kromě Medvědí hory čeká několik dalších vrcholů. Při výstupu na Studenou horu jako bychom se ocitli úplně jinde nebo v jiné době. Krajina působila jak z písniček Wabiho Daňka, zelené lesy se proměnili v šedivou krajinu, ve které se tyčily suché stromy. A rozhled do dáli nesliboval nic hezčího po zbytek dne. Dost mě to na Šumavě překvapilo.

Je zbytečné vypočítávat, kolik zákazů jsme porušili, ale teď jsme měli na zakázané cestě míjet policejní auto, které stálo zaparkované před chalupou před námi. Na chvíli jsme se zarazili. Tomáš si musel odběhnout do lesíka (celý den vypočítává dle stavu zásob ubrousků, kolikrát si to ještě může dovolit) a my odpočíváme na okraji silnice. Když najednou někdo z nás zvolal „Už jedou“, tak jsme se začali prodírat pokácenými stromy a houštím hloub do lesa. Neviděli nás. Zalahodili jsme tu a vzhledem k okolnostem (málo papíru, málo vody, vedro, zakázané území) jsme pro tento výjezd další tisícovky vzdali. Celou cestu jsme si pochutnávali na sladkých malinách. Když už jsme toho měli dost v nohách a pohybovali se zase na asfaltce, smočili jsme nohy a hlavy v potoce. Kolik musí být v Praze, když v tisících metrech na horách je tak asi 30°C…